Jedinečný strom Sekvojovec obrovský /Sequoiadendron giganteum/ pochází z geologického období druhohor a jeho stáří se odhaduje na desítky milionů let. Přesto je tento mohutný solitér evropské civilizaci znám teprve zhruba od poloviny 19. století. Sekvojovec byl v té době považován za velmi vzácný, před těžbou chráněný, druh. V místech, kde se vyskytoval v početnějších skupinách, se dokonce vyhlašovaly přírodní parky. Kromě toho se traduje, že sekvojovce „biblického“ stáří využívalo domorodé obyvatelstvo amerického kontinentu při vzniku nebezpečí. Střed kmene starobylého stromu bývá již vyhnilý a dutý prostor indiánům poskytoval možnost úkrytu před útočnou zvěří či nepřízni počasí.

Sekvoj úkryt v kůře dlouhověkého stromu                Sekvoje v národním parku v Kalifornii

Sekvoj mladý stromSekvojovec obrovský se může dožívat úctyhodného věku, až několika tisíc let, a dorůstá neuvěřitelných výšek. Nejvyšší jedinec měří skoro 95 m a roste v národním parku v Kalifornii. V našich podmínkách však takové velikány nepotkáte, u nás sekvoje dosahují výšky „pouze“ do 40 m a obvodu kmene kolem 5 m. Strom je to velmi nenáročný, odolný vůči mrazům, a navíc působí zajímavě a velice dekorativně. Dobře se mu daří i ve vyšších nadmořských výškách. Pokud budete uvažovat o jeho vysazení, nejdůležitější ze všeho je správné rozhodnutí o umístění. Mladé stromky narůstají poměrně rychle a po několika letech již nelze počítat s jejich přesazením. Sekvoji vždyzelenou /Sequoia sempervirens/ můžete ovšem pěstovat i v nádobách jako bonsai.

Sekvoje jsou podivuhodně odolné dřeviny, vykazují výjimečnou schopnost odolávat škůdcům i chorobám všeho druhu. Jsou obdařeny zvláštním chemickým složením kůry. Ta vytváří přirozené podmínky pro účinnou ochranu proti jakémukoliv napadení a stromy odolávají houbám, plísním i hmyzu tak dobře, až působí téměř nesmrtelným dojmem.  

Jak sekvoje odolávají přírodním živlům

Z přírodních živlů sekvoje nejvíce ohrožuje silný vítr a vichřice. Ačkoliv bychom očekávali u tak mohutných jedinců vysokou odolnost proti povětrnostním vlivům, opak je pravdou. Sekvoje mají relativně povrchový kořenový systém. Některé kořeny dosahují sice do hloubky až 30 m, hlavní hloubkové uspořádání kořenů však nemusí být dostatečně silné vzhledem k jejich grandióznosti. Někdy dochází k naklonění stromu také vlivem půdní eroze nebo destrukcí podloží právě z důvodu jejich mohutnosti. Při výrazně silném poryvu větru se mohou tyto velikány ocitnout v nebezpečí, neodolají nárazům a vyvrátí se. Nejvíce jsou ohroženy sekvoje s obrovskou hmotností, tedy právě ty dlouhověké

Nedostatek v podobě kořenového systému je ovšem výrazně vyvážen jinými přednostmi – sekvoje dokážou vzdorovat vysoce ničivému přírodnímu živlu, ohni. Zdá se to až neuvěřitelné, ale oheň může sekvojím dokonce prospívat. S lehkou nadsázkou lze říct, že lokální požár pro ně plní málem očistnou funkci, les „uklidí“ od drobného porostu a suchých větví, které se u těchto stromů zásluhou odolnosti proti plísním rozkládají po značně dlouhou dobu. Obranné mechanismy sekvojí spočívají ve struktuře kůry. Je nadmíru silná a její vlastnosti spolehlivě umožňují požárům odolávat. Při zahřátí vznikají v kůře chemické reakce v podobě plynů, jež oheň dusí. Později se z kapilár kůry uvolňují i částice vody a kůra se proto při krátkodobějším působení plamenů stává téměř nehořlavá. K prohoření kůry až na dřevní hmotu dochází velice zřídka. Navíc hojivé procesy probíhají u sekvojí hodně rychle, a tak i při větších ničivých požárech snadněji přežijí, zatímco pro zbytek lesa může oheň znamenat totální zkázu.

Za sekvojovcem do zámeckého parku v Ratměřicích

V Čechách najdete největší a nejkrásnější dva sekvojovce ve středočeském kraji, nedaleko Votic. Malá obec Ratměřice se nachází v lokalitě, která je nazývána „Českou Sibiří“ přesto, že díky její nadmořské výšce necelých 500 m.n.m. bychom takové označení nepředpokládali. Ovšem zimy zde bývají mrazivé, s typickými vánicemi a sněhovými závějemi.

Nádherné sekvojovce nechal vysadit v zámecké zahradě v Ratměřicích majitel panství, hrabě Chotek. Původem pocházejí ze Sierry Nevady v Kalifornii, považovanou za kolébku sekvojí, a jsou staré více než 150 let. Rychle rostoucí sekvoje jsou tak vysoké, že výrazně převyšují všechny ostatní stromy v zámeckém parku. Mají velmi silnou kůru, skořicově zbarvenou, a první živé větve vyrůstají až ve výšce 12 m nad zemí.

Šiška sekvoj Důmyslný systém rozmnožování
 
Dospělý sekvojovec je každým rokem obdařen velkým přírůstkem nových pevných šišek, které na něm na rozdíl od jiných jehličnatých stromů zůstávají uchyceny i po dozrání. Každá taková sekvoj může mít na sobě po více letech tedy až několik tisíc pasivních šišek, ukrývajících uvnitř dohromady miliony semen. Pokud dojde v přirozených podmínkách k požáru, silný žár sice zničí okolní porost stromu včetně mladých stromků bez dostatečně silné kůry, ale množství šišek se „postará“ o založení nových jedinců. Šišky se v koruně stromu horkem vysuší a po určité době se začnou otevírat a následně uvolňovat semena. Zpočátku jsou semenáčky nicméně velmi choulostivé. Přežije jich jen nepatrné množství. Ke svému zdárnému růstu totiž potřebují dostatek vláhy a slunečního svitu. Protože jsou to však stromy dlouhověké, i nízká procentní úspěšnost v uchycení je v přírodě dostačující k zachování celkového počtu sekvojí. Tento zajímavý způsob rozsévání semen má svůj přirozený význam zejména v jejich domorodých oblastech – v Kalifornii, kde v obdobích sucha dochází k ničivým požárům poměrně často.