Cypřiš stálezelený vzrostlý stromCypřiš /Cupressus/ označuje rod, zahrnující více než 30 druhů aromatických jehličnanů. Vyskytuje se na severní polokouli, často na úbočí hor a v řidších lesních porostech a vyžaduje převážně suché prostředí. Kůra dospělých stromů se někdy odlupuje a vytváří specificky stočené šupiny. Každý jedinec produkuje samčí i samičí buňky. Samičí šišky dozrávají ve druhém roce a od samčích se dají rozeznat poměrně snadno. Jsou více kulaté, až 4 cm dlouhé, každá šupina obsahuje 5-20 semen a většinou zůstávají upevněny na stromech. Naopak zelené samčí jsou podstatně menší (2-3 mm), mají spíše vejčitý tvar a rostou na koncích výhonů. Semena se vysévají v jarním období do výsevního záhonu nebo do nádob v pařeništi. Na konci léta pak rostliny množíme částečně vyzrálými řízky.

Většina cypřišů je poměrně otužilá, některé druhy jsou vyšlechtěny i jako mrazuvzdorné. Venku můžete cypřiš vysadit prakticky do jakékoliv lehčí, dobře propustné půdy, na plném slunci a na chráněném místě (nesnáší studené vysušující větry). V drsnějších oblastech, kde více mrzne, se však doporučuje cypřiše pěstovat raději v chladném skleníku nebo v zimní zahradě. Pro svůj vliv na zvyšování vlhkosti a zlepšování prostředí je vhodný také k pěstování v některých interiérech. Ve vnitřních prostorách se pěstují v běžném zahradnickém substrátu, při dostatku světla a v místech s dobrou ventilací.

Jednotlivé druhy cypřišů oplývají mnohými barvami i tvary, jsou to například:

  • C. macrocarpa (c.velkoplodý) – hodí se pro živý plot nebo zástěnu (široce se rozrůstá), ale pěstuje se i v miniaturní podobě jako bonsaj nebo pokojová konifera
  • C. torulosa Cashmeriana – v mládí kuželovitý, později široce sloupovitý, vláknitá červenohnědá borka, prostorově náročný, velmi mohutný strom do výšky i šířky
  • C. abramsiana – hrubá tmavě šedá borka
  • C. glabra (c. arizonský) – hladká červenofialová borka, pěstuje se i jako bonsaj
  • C. bakeri – červenošedá nebo šedá borka, štěpí se na tenké šupiny, jehličky jsou aromatické
  • C. guadalupensis – červenohnědá jemně šupinatá borka
  • C. lusitanica – hnědá borka, vysoký strom, ale lze pěstovat i v nádobách
  • C. sempervirens (cypřiš stálezelený) – někdy sloupcovitý až široce rozložitý vzrůst, relativně odolný proti vznícení v oblasti kmene i koruny, není mrazuvzdorný, ale dobře odolává větru

Zajímavý objev učinili před několika lety španělští vědci, kdy v rámci projektu pod záštitou Evropské unie testovali na větší ploše odolnost více druhů středozemních cypřišů proti patogenní houbě.  Přes obrovské území se však přehnal nečekaný požár a shořelo několik tisíc hektarů lesa. Mezi zuhelnatěnými stromy zůstala nepoškozená skupina zelených cypřišů, která plamenům odolala. Jak je to možné? Důvodem je schopnost stálezelených cypřišů podržet si vysoký obsah vody. V budoucnu by se mohlo této skutečnosti využívat při strategickém vysazování dřevin v místech s vyšším výskytem ničivých ohnivých živlů jako je například Kalifornie nebo státy jižní Ameriky.

Cypřiš je vhodná rostlina i pro živý plot. Roste pomaleji a dobře plní stínící funkci, stejně jako estetickou. Krom toho dostatečně tlumí hluk, efektivně zachycuje prachové částice a značně tak zlepšuje mikroklima zahrady. Živý cypřišový plot se každoročně tvaruje a zastřihuje, nejlépe v průběhu jara (od března do května), případně koncem srpna. Pravidelnou úpravou rostlina obráží již od spodu a přiměřeně houstne.