Odolný tamaryšek: solí proti všem

Tamaryšek (Tamarix) jako jeden z mála zástupců rostlinné říše dokáže odolávat extrémním podmínkám pouště Sahara i neméně drsným horským podmínkám v pohoří Atlas či Pyrenejí. Proslul jako jedna z rostlin nejlépe adaptovaných na slanost. Své "místo na slunci" si buduje velmi důmyslným způsobem: pomocí speciálních žláz vylučuje na listech slaný roztok. Po odpaření vlhkosti se krystaly soli na listech usazují. Pod keřem sůl postupně vytváří slané životní prostředí, ve kterém běžné rostliny nedokáží růst. Tamaryšek se tak nemusí dělit o drahocennou vláhu, pro kterou si svými kořeny dovede "sáhnout" i do podzemních vod.



Malba větvičky tamaryšku v nástěnné thébské hrobce z období 18. dynastie dokládá, že byl v Egyptě dobře známý již před naším letopočtem, v dobách, kdy žil například i faraon Tutanchámon. Tamaryšek zmiňuje Alois Jirásek ve Starých pověstech českých v části Syblina proroctví. Nikoli však jako tuzemskou rostlinu, ale jako keř, který byl, společně s cypřiši a olivami, ozdobou jeruzalémské zahrady krále Šalamouna. Krátce po východu slunce prý v oné zahradě usedal král Šalamoun, aby naslouchal věštbám Sibyly, královna ze Sáby.

tamaryšek dokáže vegetovat i na mořském pobřeží

Mana nebeská - krůpěje tamaryšku nebo lišejník?

V našich zeměpisných šířkách potkáváme tamaryšky nejčastěji v parcích jako solitérní strom a nebo součást živých plotů. Většinou ani netušíme, odkud se u nás vzal a k čemu všemu některé druhy v jejich původní domovině lidé používají. Pro ozdobu pěstovali už naši předci v 19. století Tamarix gallica, jak se o tom zmiňuje heslo ve Slovníku naučném z roku 1872. A nechybí tam ani poznámka o dalším druhu, který je doslova opředen bájemi. Tímto druhem je tamaryšek manonosný (Tamarix mannifera). Ve slovníku se můžete dočíst, že "roste na Sinaji a v skalnaté Arabii; píchnutím červece Coccus manniparus prýští se z větví nasládlá šťáva cukru slizového, která vysychajíc poskytuje zrna manová."

velikost květů tamaryšku dobře vynikne ve srovnání s babočkou admirálemJak vysvětluje v kapitole Rostliny požitkové botanik František Polívka, manna z tamaryšku vůbec nemusí být onou pochoutkou, o které se píše v Bibli: "Vyskytuje se odrůda jeho - tamaryšek mannodárný, pouze v kamenité Arabii. A jen tato odrůda jest tím pamětihodná, že z větví její, byly-li poraněny sosákem červce mannového (Coccus manniparus Ehrbg.), roní se za dne sladká šťáva. Za chladnější noci ztuhne tato šťáva v kapky, jež buď skanou na zemi nebo zůstanou viseti na větvích. Jest to manna, kterouž beduíni před východem slunce sbírají do kožených vaků a jakožto vzácnou pochoutku na chladných místech pro sebe uchovávají. Také mniši kláštera sv. Kateřiny na hoře Sinai sbírají mannu, která se vyměšuje z větví tamaryšku mannodárného, a nabízejí ji v plechových krabičkách nebo namazánu na chlebě za drahý peníz poutníkům.

Pozn. Co týká se tak zv. manny biblické, o níž se vypravuje ve Starém zákoně, že pršela s nebe, když byli Israelité na poušti, nelze ji považovati za mannu ani z mannovce ani z tamaryšku, nýbrž za jedlý lišejník zvaný Sphaerothallia seu Lecanora esculenta Evers., který se dosud ve stepích severní Afriky, Arabie, Malé Asie a Persie hojně vyskytuje a po větších deštích úžasně rychle se množí, tak že pokryje půdu až 15 cm vysoko. Nastane-li pak počasí suché a větrné, odtrhují větry tento lišejník od jeho podkladu a zanášejí jej často i do vzdálených krajin, tak že se v těch krajinách potom zdá, jako by byl lišejník „spadl s nebe“."

Tolik tedy František Polívka, ředitel české státní reálky v Olomouci. Jeho pozoruhodná kniha Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí poprvé vyšla už v roce 1908. Mezi svými majiteli se těšila tak velké oblibě, že jste ji téměř neměli šanci objevit v antikvariátech. A protože v ní autor přináší pozoruhodné svědectví o dobovém využití mnoha rostlinných druhů, byl záhy rozebrán i její reprint, aby se v roce 2010 dočkala svého třetího vydání.