pokud mladý chřest neodříznete, vyroste vysoká rostlinaLetošní mírná zima a příznivé jaro, společně s pěstováním pod černou fólií, nabídly pro růst chřestu naprosto ideální podmínky. A tak mohla letošní chřestová sezóna odstartovat brzo. První nedočkavci si na této lahůdkové zelenině mohli pochutnat už kolem poloviny dubna.

Mezi milovníky chřestu bývá zmiňována celá řada osobností. Z českých básníků jeho lahodnou chuť opěvoval hlavně Jan Neruda (1834 – 1891). Báseň o chřestu sice nenapsal, ale opakovaně neopomněl chřest velebit ve svých fejetonech na stránkách Národních listů. V neděli 9. května 1880 si ve fejetonu nazvaném Poetické jaro mohli čtenáři přečíst následující ódu na "nejvznešenější démant jara – špargl". Zajímavá je také zmínka o překvapení, když Neruda poprvé spatřil chřest jako rostlinu:

"...Odvolávám všechna hanlivá slova, jichž jsem se byl proti jaru dopustil. Cítím trpce, jak nedůvěra má byla nepodstatná – řeknu to přímo: Bídná. Ano – jaro jest zde, vždyť jest tu už jeho nejvznešenější dítko, jeho démant: špargl! Když ho stojí na stole podlouhlá mísa, s dukátově zlatým máslem, s úsměvně osmaženými vonnými drobty, se stonky vedle sebe položenými a s těmi hlavičkami tak zvoucími, tak laskomnými – tu člověk nelituje prožitých zimních měsíců dlouhých, nelituje ubíhajícího života – "ach, královno, ten život je přece krásný!"

plody chřestu jsou drobné červené kuličky"Chřest je zhuštěný slavičí zpěv. Chřest je jedlá vůně květů. Chřest je jarní vzduch v štangličkách", praví nadšenec. Ano, poetové čeští, máte-li sílu, zde máte předmět! Ale vy jí nemáte! Od Máchy začínaje až do Čechových nejnovějších básní není o šparglu ani jediného verše – není! Ba zpřevacej i "Kosmické písně" – běda, on není ani v těch! Vezmi – ne, nevezmi, chtěl jsem říci, abys vzal "Slávy dceru", ale marně bys i v její znělkách pátral, on zde také není! A jak by se byl hodil zvláště Máchovi, pro "Máj"! Při popisu jarní přírody. Nebo Hynkovi do žaláře, na úlevu od jeho bídy. Teď už třikrát neštastný Hynku!

Zvlášť pro měšťáka má špargl půvab naprosto poetický. Protože je pro něho oděn v kouzelné roucho háje. Tisícátý měšťák ani neví, jak špargl roste. Znalť jsem jej já sám již dlouho z mís i polívek, požíval jej s upřímným nadšením a pamatuju se na své ukrutné podivení, když mně poprvé ukázali vzrostlý šparglový keř, košatého semenáče!

Ach kdo tak má šparglovnu vlastní!"